Je jen těžko spočítat, kolik je houbařů pouze v našem státě. Asi to bude více než polovina obyvatel. Každý bere do ruky košíček nebo tašku a vyráží do lesa, aby si nasbíral pár hub na Vánoce neb jen do vaječiny. Jak kdo. Samozřejmě, že jsou i takoví, kteří je sbírají na kšeft, ale proč ne. Pokud někomu, kdo již do lesa nemůže ze zdravotních důvodů například prodají pár hub za slušnou cenu, nelze jim nic vytýkat. Jenže ono je to s nimi nakonec jinak. Na houby se má chodit prý časně ráno. Pověra, že ano. Ale něco do sebe to má. Když totiž vyrazíte pozdě, už moc nenajdete, protože druzí vyšli před vámi, a tudíž máte smůlu.
Druhá věc je fakt, že slimáci a jiné potvory, které také vstávají brzo stihnou houby drobátko ohlodat. Sotva vyjde sluníčko, hromady slimáků a jim podobných neřádů vyrážejí na snídani. Obstoupí houbu a vrhnou se na ni. Takže když přijde houbař, má klobouk způli sežraný, pokud ho tedy ještě má vůbec. Houby se dělí v podstatě na tři druhy z hlediska konzumace. Jedlé, nejedlé a jedovaté. Jejich řazení je někdy hodně sporné. Kupříkladu jsou takové, které jsou prý jedovaté, ale když je povaříte a vylijete vodu, mohou se prý normálně jíst. A ostatně někdo se přiotráví i z hub jedlých. Je to o žaludku samotném, ne všichni ho máme stejný.
A co s houbami, když se přinesou domů? Nu, něco se sní hned, něco nasuší a něco hospodyně naloží. Možností je spousta a každý dělá co umí a co mu nejvíce vyhovuje. Sušení je však asi tou nejvíce používanou „konzervací“ hub. Jak poznat jedlé od nejedlých? Na to je spousta atlasů a příruček, ale je nutno si uvědomovat, že zbarvení hub v knize a v lese může být hodně jiné. Takže pozor na to. Jediný recept na bezpečný sběr je nebrat to, co na milion a tři procenta neznáte. Takže pokud si nejste skutečně jistí, obejděte houbu obloukem a nechte ji zkušenějším.