Pamatuji ještě doby, kdy má rodina stavěla chatu. Bylo to za hodně hluboké totality, a jak se rozpomenou jistě všichni, kdo v té době žili, nebylo podobné stavění ničím jednoduchým. Řemeslníci se v zaměstnání nepředřeli, a když už se uvolili vzít nějaký melouch, žádali peníze, které si obyčejní smrtelníci nemohli dovolit zaplatit. Pokud tedy někdo chtěl stavět, musel se obvykle všemu sám naučit a udělat si to sám. Navíc s tou komplikací, že tehdy nebylo snadné sehnat ani stavební materiál, ani techniku, takže to mělo daleko k ideálu. Ale mí příbuzní to zvládli. Zvládli vykopat a položit základy, porůznu sehnali stavební materiál a postavili zdi i krovy, stěny omítli a natřeli, položili střešní tašky, instalovali okapy, vykopali a vyzdili septik, zasadili okna a dveře, vybudovali vodovodní rozvody a elektroinstalace se vším všudy.

A díky tomu jsme měli chatu, kterou nám záviděl kdekdo, kdo zmíněné schopnosti neměl a nic podobného si postavit nedokázal. Utekla pěkně dlouhá řádka let. A jaká je situace dnes? Když se nad tím zamyslím, i když se leccos změnilo, v mnoha ohledech tu máme doposud situaci, která končí stejně jako za socialismu. Před lety jsem potřeboval vyspravit komín, aby se tu dalo i nadále topit v normálních kamnech. A dodnes netopím. Je to poněkud z ruky, je to poměrně malá zakázka, kominíci nejsou anebo se jim do toho nechce. A tak už několik let netopím. Netroufám si riskovat požár.

Po dlouhých letech počala na některých místech odpadávat omítka. I sháněl jsem zedníka. Nebo aspoň nějakého stavebního dělníka, který by to dal do pořádku. A nakonec jsem dopadl jako rodiče. Musel jsem se to naučit a opravit to sám. Mezi profesionály nebyl zájem. Dosloužilo mi čerpadlo ve studni a ocitl jsem se bez vody. Dost zásadní problém. A sehnat někoho na výměnu onoho čerpadla? Kvůli tomu tam žádný instalatér s elektrikářem nepojede, to nestojí za to. Až když jsem souhlasil s opravou celého vodovodu, což je hodně drahá zakázka, byl zájem projeven. Ale už dva roky se marně snažíme najít termín. A dalších drobností by se našlo! A řeším to svépomocí, jak se dá. Protože nejsou lidi. Takže ať mi nikdo nevypráví, jak jsme u nás ožebračení. U mě by si vydělal kdekdo. Kdyby chtěl pohnout zadkem.

Uvažovali jste o tom, kde byste si také už nechali postavit dům? Mnoho lidí si chce nechat postavit dům, ale když se takhle koukám okolo, tak každý člověk se to většinou rozmyslí, protože zjistí, že pozemek na postavení dobu je velice drahý. A když to tak vezmu, tak opravdu vyjde pozemek snad dvakrát dráž než samotná stavba domu. Než třeba samotná hrubá stavba domu. Je to docela takové smutné a přijde mi to také nespravedlivé. Proč bych dávala za pozemek několik milionů, když potom třeba stavba domu vyjde na jeden milion? To je potom takové nelogické.

Proto je nejlepší, že když si chcete postavit dům, abyste třeba měli už zděděný majetek. Nějaký pozemek. To nikdy samozřejmě není na škodu. Já sama jsem kdysi zdědila opravdu veliké pole. Chtěla jsem si tam nechat postavit dům, ale bohužel to nešlo. Prý tam vůbec nebyly žádné inženýrské sítě, to jsem vůbec ani netušila, že některé inženýrské sítě existují. A měla jsem za to, že si vlastně dům můžu postavit úplně, kde chci třeba i v lese nebo u rybníka nebo kdekoliv. Já jsem vždycky chtěla mít postavený dům někde na vesnici, třeba klidně i kousek od pole anebo od lesa.

Protože chci být s přírodou, já hodně souzním s přírodou a přírodu respektuji. Chtěla jsem, abych měla kousek přírodu, abych třeba otevřela dveře nebo okno od domu a ihned bych tam měla nějakou přírodu. Už jsem se tam úplně viděla. Taky jsem si myslela, že pozemek někde u lesa bude levnější. Ovšem ale to byl omyl. Mě to přišlo snad ještě dráž, než kdybych si třeba koupila někde pozemek u města. Takže jsem byla z toho opravdu hodně zhrozena. Moji rodiče mi říkali, že si mám raději našetřit nějaké peníze a koupit si raději malý byt. Jenomže bych si tam vůbec nechtěla. O bytu jsem nechtěla ani slyšet a už vůbec jsem nechtěla slyšet o tom, že bych někde v malém bytě musela platit nájem. 

Když se Å™ekne dům, tak co si pod tím pÅ™edstavíte? Mnoho lidí si prý pÅ™edstaví dům nÄ›kde na vesnici, kde bydlí babiÄka s dÄ›deÄkem. A prý tam mají veliké hospodářství. Já se tomu nedivím, protože já jako malá holka jsem s rodiÄi vyrůstala v malém bytÄ›. Řeknu vám, že to bylo opravdu katastrofální. MnÄ› se to tam vůbec nelíbilo. VÅ¡ude to vÅ¡echno bylo tak extrémnÄ› malinkaté, že jsem si Å™ekla, že tohle snad ani nemůže být možné. Já jsem tam jeÅ¡tÄ› mÄ›la sourozence. NaÅ¡tÄ›stí byl ale o jedenáct let mladší než já, takže jsme se vůbec takhle nepřátelili. MÄ›la jsem ho spíše skoro jako vlastní dítÄ›. Takže jsme si ani nalezli do soukromí.

Bylo také prima, že když jsem si potom našla partnera, tak mě velice potěšilo, že on má na vesnici veliký dům. Veliký pětimístný dům. Pět místností. Opravdu více jsem si přát nemohla a dokonce tam bydlel sám a měl koně. Tohle byl úplně můj sen. Můj sen byl, že bych někdy v budoucnu měla koně a měla bych veliký dům, ale že bych měla přímo veliký dům a statek, o tom se mi ani nesnilo. Myslela jsem si, že takové veliké ještě mít zase nebudu. To si myslím, že nejlepší by bylo, kdyby třeba lidé také dopředu uvažovali, jestli by zvládli byt anebo dům.

Co pro ně bude dobré. Věřte, že dům musíte udržovat, a to skoro celoživotně. Ale dům. Je něco jiného. Když máte byt a v pronájmu, tak se skoro o nic nemusíte starat. Tohle se vlastně o všechno stará majitel bytu. Já sama jsem si řekla, že je stejně nejlepší mít dům ve vlastním vlastnictví v osobním vlastnictví. Jsem totiž ráda, že právě můj partner, vlastně už můj manžel, má vlastně svůj dům v osobním vlastnictví, takže se nemusíme bát, že by nám ho potom třeba někdo zabavil. To bych se zbláznila. Navíc v tomto domě už bydlím šestým rokem a úplně jsem si ho zamilovala a budeme si pořizovat druhého koně. Takže nevím, kam by ten kůň šel, kdybych se musela stěhovat do bytu.